Daniela Sobínová

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dvanáct let poté

Nikdo se ti nevyrovná

 

Zvonečky svlačce tehdy uhýbaly větru

a  očím nešťastným splývaly v bílý mrak

 

Dnům se vůbec věřit nechce

do nocí bolavé rohovky křičí

                              Tak už se vyplač!

 

                                   Ale jak?   Proboha jak?

 

 

Dva stejné hlasy

jen můj tu zbyl a přesto -

- všichni prý tě slyší

pohledy, gesto

- všichni prý tě vidí

 

Nejsem si jistá, zda někdy prominou

že zůstala jsem já

 

 

I já nenávidím své dlouhé vlasy

jen proto

že nepatří tobě

 

I já nemůžu  potkat mladý holky

jen proto

že nejsi to ty

 

Nic nejsou moje vlasy, nic není můj hlas

nic není mé gesto

nic není můj pohled

  Když už tu nejsi i ty

 

Jako by dvakrát

byly jsme spolu

Obě za jednu

A jedna za obě

 

Už nejsou sestry

to všechno je pryč

 

 

Tam někde, no, snad támhle někde leží

mé zbylé vlasy      i můj zbylý hlas

   Pohledu však lekne se každý

Z mých nemocných očí vyhasl jas

 

             Dívá se jimi někdo jiný

 

 

Už nic nejsou vlasy, už nic není hlas

s pohledem v zrcadle nesvádím boj

přece jen znát je pádící čas

 

A dvanáct let jen s půlkou srdce

nikdo neví, jak někdy zoufale žiju

 

 

A jak byla pravdivá

Ta tvoje oblíbená

 

Nothing Compares To You

 

(Monika Pokorná - Ztráty a ztráty)

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

         Těbuch, ona

 

       „…Já ti zpívám, i když oči se mi klíží...“ Pamatuješ, písnička od Tvýho oblíbenýho Zicha. Řekla jsem Ti o něm všechno, když Tě tenkrát, ale je to už hodně dávno, viď, začal zajímat. Sehnala jsem Ti jeho písničky, tu kazetu s Majoránkou, pamatuješ, přivezla z Celetný jeho plakát… Mám Ti říct o něm opravdu všechno? Nebo už to víš? Že zemřel? Jako Ty...  Že za devět let po Tobě zemřel téměř ve stejný den jako Ty. Povídám Ti všechno, většinou opravdu všechno, co se nás týkalo a týká.  Zpívám Ti. Třeba na houpačce u řeky… Povídám Ti. Třeba u naší mámy v pokoji… Píšu Ti. Tuhle knížku.

         Jdu s Tebou. Třeba k vánočnímu stromečku. A před tím ještě jdeme na hřbitov.

         Ale já –

        Já se Ti nemůžu podívat do očí. K babičce, dědovi půjdu. Smutné, ale přirozené. Jak to jen mámě vysvětlit…

        Já Ti tady tu svíčku nezapálím. Sakra, to nejde! O Vánoce jsi přece pořád se mnou  doma, u stromečku, s dárkama, a tak to musí zůstat… Ne na hřbitově. Já nemůžu zapalovat svíčky na Tvém hrobě, když je v myšlenkách zapaluju u Tebe v pokojíku. Pamatuješ, stromek stával v Tvém pokojíku na modrém stolku - a vedle - nové červené houpací křeslo, plyšová kočka, novej hnědej medvěd, nové župany, silonové noční košile, desky Beatles… Den před tím už jsme měly prázdniny, z rádia na kredenci pěl Kadel o Vánocích bílých, my hulákaly s ním, pamatuješ, balily jsme dárky a patlaly spolu  kokosový kuličky a úlky s vaječňákem. A naše Bradfordský toustíčky, podle bydliště Chrise Normana, pamatuješ, ty bébéčka s máslovým krémem...

To jsou moje Vánoce s Tebou!

Né jít Ti na hrob zapálit svíčku…

        My jsme pořád ty holky u stromečku, na kterej jsme se tolik těšily. Já nezestárnu. Já pořád budu s Tebou u stromečku. Ne u hrobu. Nezapomenu  to. Nepokazím. Neboj.

        Nebudu Ti zapalovat svíčky na hrobě. Vždyť my jsme spolu rozbalovaly  dárky, my jsme rozbalovaly panenky,  medvědy… Nebudu Ti na hrobě zapalovat svíčku, dívat se na Tvoji fotku na pomníku… Vždyť i v Tvých očích teď vidím toho medvěda, panenky... Nikdy na to nezapomenu! Nepokazím to. Neboj.

      Kokosový kuličky, kovbojský klobouky, medvěda, panenky,  desky…

 

     Ty desky Beatles…

 

    A hned jak naší odjedou, tak si je pustíme na plný pecky…

 

 

(Z knihy Knedlíky už sem nikdy nepřijedou)

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Milá Danielo,

   snad prominete mi to důvěrné oslovení, avšak ve chvíli, kdy Vám píši tento list, nelze  volit jinak.

   Namítnete „vždyť se ani neznáme“. Ale věřte, ona to není tak docela pravda. Já Vás, Danielo, znám totiž důvěrně. Každé ráno na mě Vaše oči zasněně i tázavě hledí z obrázku na stěně pokoje, znám Vaše příběhy z dětství, dospělosti, z fotografií, i úsměv z filmových pásů. Znám Váš hlas z kazety telefonního záznamníku, znám Vaše básně, Vaše pocity, cítím Vaši stálou přítomnost, přestože fyzicky s námi zde nejste. Odešla jste. Snad do Toronta v Kanadě, říkáme si…

   A to je právě důvod, proč Vám píši.  Dádo, mám tu čest Vám oznámit, že právě vychází Vaše básnická sbírka Černé linky. Vím, že jste si přála knihu vydat, stejně tak, jako si uvědomuji, že se čtenářům představuje se značným zpožděním.

  A Vy, ač v této chvíli daleko, jste stále v našich myšlenkách a srdcích. S námi.

                                                                                                   Danielo, díky

 

                                                                                                   V úctě

                                                                                                   Jiří Pokorný

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Nechci věřit

 

Duše chce plakat,

oči nemají slzy

a srdce ptá se

   Proč přišlo to tak brzy

 

Nedávno kvetlo vonělo

- pak přišel mráz

jen letmý pohled

u srdce bolelo

Tak zastavte čas!

 

Najednou vichřice

a bílé závěje

při slabé vzpomínce

i hlas se zachvěje

 

Poslední setkání

svět bíle zahalen

doznívá tikání

 

Život je zastaven!

 

 

(1. října 1991)

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Strach  

 

Stále stejný

uslzený ráno

Pohled z okna

zbytečná naděje

hodiny odbíjí

známou neznámou

Vzpomínka zamrzí

   a ne že zahřeje

 

Hromádka dopisů

rozházená po koberci  

voda z kohoutku

teče už jen slaná

Všichni se tváří

jak nejlepší herci

Kolem mě prázdnota

není tady zvaná

 

Pomačkaná fotka pod polštářem

Telefon pro jistotu vypnutý

Sama sobě stávám se lhářem

 

Tak strašně se bojím samoty

 

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Konec jednoho dějství 

 

Končí představení

sedím sama uprostřed jeviště

tma se rozlévá

Dole na dně propadliště

hudba doznívá

     a já ji marně hledám po hmatu

 

Snad není návratu

chci k ní blíž

už mě neuvidíš

balancuju na kraji pódia

chvilka rozmýšlení

co jistého mi zůstalo

Na lásku není ani pomyšlení

poslední akordy

ticho nastalo

 a já     padám

 

Padám pod hladinu štěstí

pod hladinu lásky

míjím útesy rozbitého domova

není se čeho chytit

 

 

Sedím na dně a nevnímám

nechci vnímat

jenom matně si vzpomínám

co ještě můžu ztratit

 

Z ničeho nic začlo světlo svítit

štípe mě do očí

vím, že nic nekončí

čeká mě další dějství

 

Ale jaký – není jistý!

 

 

(10. prosince 1992)

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Samota

 

Samota je když

        brouzdáš se listím

        podél řeky

        a ruce místo v něčích dlaních

                              skrýváš po kapsách

 

Samota je když

        o Štědrý den

        sedmikrásku

        nemáš komu dát

 

Samota je když

        pozoruješ jarní tání

        a kra co se teď odlomila

        pluje od nikoho nikam

 

Samota je když

        jednoho dne pochopilas

        že hodiny tikaj

 

 

(7. března 1994)

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Zahleděná do neznáma

 

Kráčí po bílé louce

vlasy poseté miliony hvězdiček

na řasách lesknou se

                 stříbrné perly slziček

 

Ticho!

Je slyšet jen jemné cinkání

To když perlička slzy

          dopadne  na zmrzlou zem

Podívej

Kvetou sněženky

     pod každým jejím krokem

                         nové a nové

 

 

Tak na ni zavolej -

   Otoč se   Jsme tu s tebou

Nic!

Jen cink  cink   cink

 

Tak už se   prosím tě    otoč! 

 

 

(3. prosince 1990)

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Rakovnický deník (2015)