Javornice

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

 

Údolím Javornice na konci tisíciletí

 

      To v Kalinovsi přejdete most přes Berounku a za chvilku jste u ústí  říčky Javornice. A když se pak dáte proti jejímu proudu...

    

      Je listopad a větvičky a listy už vám pod nohama omrzle cinkaj´. Už máte za sebou první kilometr chůze a - nic. Respektive nikdo.

      Jó, to tenkrát... Chce se mi vzdychnout skoro nahlas při vzpomínce na dobu "za totáče". Teď už zaprvý proti trempingu zase nikdo nic nemá a zadruhý - i z trempů se mohli stát podnikatelé. Protože tady přece, právě v těchhle místech v tuhle dobu by nutně musel šlapat třeba Sova, Bludička, Joe Ventil, no na autobus směrem na Zbiroh a dál.

      Ta říčka kdyby mohla promluvit. Co se sem kdy sjíždělo traperů, kovbojíčků,  indiánů a zarytejch kotlíkářů, co lásek tady vzniklo a zase zaniklo, co srandy se tady užilo, až se snad skály občas musely třást. Jezdilo se sem od podzimu do jara. V létě moc ne, ono na jednoho nepůsobil moc dobře hlahol pionýrů a hlavně jejich návštěv - paďourskejch rodičů, projíždějících osobákama údolíčkem a brázdících říčku.

    Už míjím Overland, cítím ohniště a vybavuju si ty ksichtejčky. Smrček, Pacho, Bimbo, Manekýn, Peprmintka...  Jsou prostě všude. U Čertovce, u El-pasa... Bráchové Ryvolové, Gorča, Seveřan Vendulka, Žabák a  Béta s těma svejma lžícema... Louka u Rosomáku... José, Divous, Šejna, Houla s Máslem...

      Stačí si sednout na lávku, nohy nechat plincat, hlavu opřít o kmen... Ten klídeček vás prostoupí, ten rachůtek vody pod váma úžasně oblbuje, nevnímáte, že drobně mží, možná vám i konečky vlasů zledovatěj... Těch krásnejch myšlenek tam, těch nápadů... Vracíte se s dokonale propranou makovicí... Ne, to se nedá jen tak vyprávět, to se musí zažít...

     Z Ohia se zase nese smích, né smích, řev a v něm zaniká hlas Karola Poláka, no jo, kde je Tydýt, tam se všichni válej smíchy. Za chvíli by měl prej dorazit  Lišák a snad i Lenka Filipovej...

   

 

       Nepřijel nikdo. Nakonec i já jsem tu po strašně dlouhý době. Můžu bejt  ráda, že tu vůbec jsem. Probírám znovu ta jména a zjišťuju, že dobrá třetina se ze svýho vandru "tam nahoře"  už mezi nás nevrátí.

     Nikdy se nám v neděli nechtělo balit. Pořád jako by bylo dost času a pak jsme tím šíleným krpálem k Modřejovicím lezli s jazykem na vestě.

     "Macáčku, eště jedno..."

     Ani to psaní už mi nejde jako dřív. Ale možná, že na tuhle situaci fakt neexistujou jiný slova  než ty od Oty Pavla.

      Skončil dětskej karneval...

 

(listopad 2000)