Potraviny u Lutovských
Přejdeme Vysokou ulici a jsme „U Lutovských“. Dům čp. 111, v němž kdysi Mojžíš Reiser čepoval plzeňské pivo (první Plzeňská pivnice v Rakovníku)
a vpředu se prodávalo zboží koloniální a textilní. Když hostinec patřil Josefu Hanzlíkovi, byla zde i knihovna (rok 1843). Na konci minulého století to pak byl Eduard Taussig a v roce 1908 dům kupuje rodina Lutovských.
Jan Lutovský – kupecké zboží, semena, veškerá vína, chmelové žoky, ale i cíchy, motouz a povřísla. Vpravo bývala svého času trafika a ve třicátých letech též holičství a kadeřnictví Karla Zahna, jeho paní byla modistka.
Z oken tohoto domu (jakož určitě i ostatních v této křižovatce) bylo možno často vidět menší či větší šťouchance, ale i pořádné havárky. Řidiči z Trojanovky, Palackého a Poděbradovy (dnes Vysoká) se pořád ne a ne dohodnout. Dokonce se už v těch třicátých letech uvažovalo o vhodné světelné signalizaci. Pamětníci určitě vzpomenou na baletní kreace policajta Františka Balína, i na další policajty – např. Václava Schellingera či pana Moravce, Lehoučku a Putze.
V době totalitního režimu jsme říkali, že jdeme do obchodu k Trojanům (manželé Trojanovi tu prodávali), oficiální název prodejny zněl ale Pramen.
Na konci 20. století dům patří manželům Chvostovým a ve zrekonstruovaných prostorách (zmodernizovaných v říjnu 1996) směrem do náměstí je stále
skvělý obchod potravinami.
------------------------------------------------------------------------------------------
Baruška Pangrácová
Menší postavy, na hlavě uvázaný šátek, na sobě halenku, sukni, někdy přes to zástěru do pasu. Žila na Zátiší v „chudobinci“ (dnes Domov důchodců).
V mládí pracovala, kde se dalo, nosila lidem putny vody, prádlo na mandl, uhlí, dříví a snad i děti chovala.
A teď už ke zmiňovaným Cédlům. Nad vchodem visí banány, na chodníku stojí pytle se srolovaným okrajem plné čerstvých buráků, z obchodu to voní
po kávě, uzenáčích a naložených okurkách, když tu dovnitř vpadne Baruška a svými téměř bezzubými ústy na celý krám volá: „Pane Čédl, pane Čédl,
ten pes vám zase čije na pytel...“ Pak dostane od pana Cédla pomeranč nebo korunu, venku se zadívá na nějakého kluka, který by nejspíš hrozně rád do
pytle s buráky hráb’ a utek’, ukazováčkem si překryje jedno oko, druhé přivře a klukovi povídá: „Ty myslíš, že tě nevidím, když na tebe toutám. Mašina pítá,
jede na Beoun, pospěš si, ať ti neujede.“ A kdybyste náhodou Barušku chtěli na užším chodníku předejít, zničehonic spustí: „Kykyryký, kykyryký...“
I byl také v Rakovníku jeden pan profesor, malíř. Barušku pěkně vymaloval, obraz umístil ve výloze obchodu a milou Barušku k němu přivedl. Jména,
která od ní dostal, prý snad v životě neslyšel a obraz musel z výkladu.
Je mnoho povídání o Barušce Pangrácových. Jak u staré hudebky (v Nádražní ulici) cinkala dvěma půllitry o sebe, předváděje každému, že nekřupnou,
doprovázeje to slovy: „...ut, ut, ut...“ a také to, jak chodívala s pohřebními průvody. Ani ne tak kvůli pohřbu samému, jako kvůli trumpetistovi Tuháčkovi.
Jak se průvod hnul, proklouzla k němu a se zamilovaným pohledem vedle něho pochodovala až na hřbitov.
Je to asi úsměvný příběh, ale rozhodně ne k smíchu.
---------------------------------------------------------------------------
A mělo-li by být v Rakovníce zase hůře, po tutom rozmachu krásném
„Škorně, holenky, sukno vlčaté, hazuky i pláštiek prodal jsem, nafasováno, nuž zpátky, na Eger, domů.“ „I já, mětánky došly, staryj jsem, zpátky puru taky, huž v tutom rakytí dlouho blúdim.“ „Na ja, fojcht, ty mokřiny, šén štrapáce, pokvaltuju, doma budu ancvaj.“ „Íčky v tutom budníku přespíme, mázhauz, naposledy dnes popijeme...“
„Stúpá do hlavy, malvazie, konfekt výborný, máš recht, kameráde. Čím více kvasiti burem, tím vidím, co muj děrek, budúcní čas, co přijde...“ „Ja, žádnej pivec, pivo řádné, silné, že juže ani to rakytí nevidím tak fojcht. Snad by tu nemušelo bejt až tak špatně.“ „Snad kdyby radhauz tutam dali, co potok teče, placu tam dosti, i kvelby ledajaké, konšelstvie, chlebnář, bradieř, fragnáři, mok tuten vařiť i tam, i tam...“ „Co eště vidíš? Tys od Bezděkova došel, inu povieme to brachum tym, o rynku podle vody, přijdeme-li příštim rokem, juž možná rozrostlý k západu najdeme. A nikdo ale nezapíše, že jsme jim to my poradili.“ „I za rok styjnyj tuto bure kraj, tuta ves trhová pak německým kolonizačním městem. Jojoj rynek pjeknyj vidim, však trápení zažije až běda. Tržiště převeliké, tržiště na příhodné křižovatce...“ „Bať, kvelby, tržiště, to v cajku, přesto oni sami jej zhyzdí sobě. Doba tej škrabalky, co nás oba roku 2014 vzpominať bude, z rynku šelemného posmutnělá bude.
„Nejprv však zasáhne bratry rakovnické i synkow a jejich maličátka jinší trápenie. Oheň převeliký, i kostel shoří jim, psát se rok bure 1352.“ „Co špekuluješ, já vidím zase vodu, velikú hrozivú vodu, a ne jednu. A mor, hromadné umieranie, mor, a ne jeden. A německá cháska tu v městě poddanském vládnuť bude.“ „Kuš, ne německá cháska, jen nazývánie mají německá. A pak doba válek, husitská, samo peklo se nad národem timto rozhoří. Však mistr Jan tudy poputuje na hrádek blízký, Krakovec později bude se zvát.
Pak přijdou tuti Jagellonci, pár věcí se pro město změní, více privilegií přiděleno mu bude. A roku 1482, představ sobě, to juž erb se symbolem raka poznají.
Tys přišel od lesů křivoklátských, pověz dlouho budú muset pod jeho nadvládou tuti ludia žít? Co vidíš na dně korbele?“ „Inu chlapík jakýsi, purkrabí a hejtman na Křivoklátě, Jiřík z Násilé jeho jméno, až ten pomůže rakovnickým zbavit se ponižování. Už nebudou dodávat peřiny na hrad.
Aj, je to doba zlá, tuze zlá. Stále čeká spasitele ruky pevné, mysli rytířské, a věhlasu královského. Napětí povládne celou zemí a města začnou sobě hradby stavět. Ty dřevěné málo bezpečnými zdají se být, tu v Rakovníku rok 1515 jest počátek stavby hradeb z kamene. A středověk zavládne, mnoho nečistot, nákazy, louží, splaškův všelikých a rynek ten shromaždištěm hovězího a vepřového dobytka. Jináč ale ve století šestnáctém pozdvihne se město, hospodářsky i co kultury se tejče. Pivo prodávať budú až v daleké Praze a dřevenými rúrami vodu sobě rozvedou. Poslední roky století tutoho morem zasáhne se česká země. Nu, a podívej sobě, mokřiny i bažiny tam i tady všude porád míti budou, však jako zázrakem mor Rakovníku vyhne se. A proto taky královská komora sídlo sobě najde tu.
Rok 1620 bude významný v dějinách českých bitvou na Bílé hoře. A kde se spustí předehra krátké, ale kruté bitvy? Inu, támhle na tom návrší to začne, na Bendovce, kde hlavní stan se rozestaví a ležení vojsk najdeš všude u města. České vojsko, císařské vojsko, pořád je to málo za ty roky, Sasěníni, Charváti, Poláci, Švédové... a furt se to mydlit bude, hlava nehlava. A zase mor přijde, málo lidí už zbývá v tomto městě, velmi málo, a za pár let po něm voda obrovská prožene se Rakovníkem a těm chudákům ještě posbírá, co jí přijde do cesty, dobytek, stavení, ba i samotné holé životy.
Dluhy, veliké škody, oheň, cholera a znova války, tentokrát přijdou Francouzi, pak Rakušáci a Prusové, až už to vypadá, že se město na nohy nikdy nepostaví.“
„Ale století devatenácté, oddychni sobě, beztaks celý rozohněný, už bychom snad synkom těchto bratří mohli předpovědít rozmach a rozkvět jakýsi. Ale ta řeč pořád jejich pomotaná. Tys vlastenec, já vlastenec, ty od Chebu, ano, od Chebu, dávno jsi člověk český, tak nechme Eger Egerem.“ „Bane, pane bratře, to ještě v cajku nebude tak rychle a lehce, jak si my dva tady na rynku rakovnickém říkáme, takoví jako my, řemeslníci, kupci a študenti musí řeč naši obrodit. Tys mluvou Plzněnín, až k Tausu náležíš, já od rodu svého jazyk němečský ovládám, myslím, že krajania rakovnický do něho stále fest fušovat budou.“ „Dobrá, zanecháme jim tu tedy naše oba jazyky, od němčiny dosti, i od plzeňska kus, hranice nářečia povede až za Rakovníkem.“
„A co dále vidíš ty? Já vidím komíny, slávu velikú, vůni až za hranice země české.“ „Pomni, totiž, promni, podívej se v dlani, tutu červenici... Nádoby, cihly, chmel, to už znají, to už vědí, že jim hlína tuta rakovnická slávu přinese. Ale na konci století už tamo východně dílna pěkná produkovat bure šamotové cihly, dlažbu, též kamna, krby, joj, převeliká továrna vyroste a přidá se další přes tutu keramiku věhlasnú.“ „Ja, flísny, ja. Ale vůni, kterou jsem vzpomínal, té předpovídám slávu ještě větší. Přijde do města chlapík, machr, začne mejdlo vařit, fachčit bude ve dne v noci a vymaká se ve velikou fabriku, že z toho zůstanou všichni auf. Franta Otta je jeho jméno, rodina celá se zapojí, a holicí přípravky, prací prášky, zubní pasty či margariny fedrovat do světa bude. A pak... Á sakra, falírovat všechno začne, brachu, jazyk německý slyším tu na rynku halasit, cu fíl halasit, hajlujou tu fašouni, zle je, hrozně zle.“
„Huž nepíj, dosti jsme viděli. A mělo-li by být v Rakovníce zase hůře, po tutom rozmachu krásném, pak huž nemám chuti vidět tuto. Nepíj, teky neburu... Lid hloupým vostane. Já znovu zavdal si a viděl naše lidi, nehajlovali sic, ale nesmysle a zlo plodili také zhúbné. Popere se s tím obyvatelstvo české, jakyj však vejsledek vzejde, to huž necháme na nich. Vesele to nevidím, věru ne. Snad že by obrodilců nových dočkali se...“ „Ja, zjutra půjdeme, přirodilý, naše cesty povedou domů, k slunce západu... To jednadvacáté stoletie, brachu militký, vidíš to? Kto psují náš lid?“ „Vidím, ba vidím. Jen on sám. Jen on sám sobě. I v jednadvacátém století.“
(duben 2014)