Daniela Sobínová
Dvanáct let poté
Nikdo se ti nevyrovná
Zvonečky svlačce tehdy uhýbaly větru
a očím nešťastným splývaly v bílý mrak
Dnům se vůbec věřit nechce
do nocí bolavé rohovky křičí
Tak už se vyplač!
Ale jak? Proboha jak?
Dva stejné hlasy
jen můj tu zbyl a přesto -
- všichni prý tě slyší
pohledy, gesto
- všichni prý tě vidí
Nejsem si jistá, zda někdy prominou
že zůstala jsem já
I já nenávidím své dlouhé vlasy
jen proto
že nepatří tobě
I já nemůžu potkat mladý holky
jen proto
že nejsi to ty
Nic nejsou moje vlasy, nic není můj hlas
nic není mé gesto
nic není můj pohled
Když už tu nejsi i ty
Jako by dvakrát
byly jsme spolu
Obě za jednu
A jedna za obě
Už nejsou sestry
to všechno je pryč
Tam někde, no, snad támhle někde leží
mé zbylé vlasy i můj zbylý hlas
Pohledu však lekne se každý
Z mých nemocných očí vyhasl jas
Dívá se jimi někdo jiný
Už nic nejsou vlasy, už nic není hlas
s pohledem v zrcadle nesvádím boj
přece jen znát je pádící čas
A dvanáct let jen s půlkou srdce
nikdo neví, jak někdy zoufale žiju
A jak byla pravdivá
Ta tvoje oblíbená
Nothing Compares To You
(Monika Pokorná - Ztráty a ztráty)
------------------------------------------------------------------------------------------
Těbuch, ona
„…Já ti zpívám, i když oči se mi klíží...“ Pamatuješ, písnička od Tvýho oblíbenýho Zicha. Řekla jsem Ti o něm všechno, když Tě tenkrát, ale je to už hodně dávno, viď, začal zajímat. Sehnala jsem Ti jeho písničky, tu kazetu s Majoránkou, pamatuješ, přivezla z Celetný jeho plakát… Mám Ti říct o něm opravdu všechno? Nebo už to víš? Že zemřel? Jako Ty... Že za devět let po Tobě zemřel téměř ve stejný den jako Ty. Povídám Ti všechno, většinou opravdu všechno, co se nás týkalo a týká. Zpívám Ti. Třeba na houpačce u řeky… Povídám Ti. Třeba u naší mámy v pokoji… Píšu Ti. Tuhle knížku.
Jdu s Tebou. Třeba k vánočnímu stromečku. A před tím ještě jdeme na hřbitov.
Ale já –
Já se Ti nemůžu podívat do očí. K babičce, dědovi půjdu. Smutné, ale přirozené. Jak to jen mámě vysvětlit…
Já Ti tady tu svíčku nezapálím. Sakra, to nejde! O Vánoce jsi přece pořád se mnou doma, u stromečku, s dárkama, a tak to musí zůstat… Ne na hřbitově. Já nemůžu zapalovat svíčky na Tvém hrobě, když je v myšlenkách zapaluju u Tebe v pokojíku. Pamatuješ, stromek stával v Tvém pokojíku na modrém stolku - a vedle - nové červené houpací křeslo, plyšová kočka, novej hnědej medvěd, nové župany, silonové noční košile, desky Beatles… Den před tím už jsme měly prázdniny, z rádia na kredenci pěl Kadel o Vánocích bílých, my hulákaly s ním, pamatuješ, balily jsme dárky a patlaly spolu kokosový kuličky a úlky s vaječňákem. A naše Bradfordský toustíčky, podle bydliště Chrise Normana, pamatuješ, ty bébéčka s máslovým krémem...
To jsou moje Vánoce s Tebou!
Né jít Ti na hrob zapálit svíčku…
My jsme pořád ty holky u stromečku, na kterej jsme se tolik těšily. Já nezestárnu. Já pořád budu s Tebou u stromečku. Ne u hrobu. Nezapomenu to. Nepokazím. Neboj.
Nebudu Ti zapalovat svíčky na hrobě. Vždyť my jsme spolu rozbalovaly dárky, my jsme rozbalovaly panenky, medvědy… Nebudu Ti na hrobě zapalovat svíčku, dívat se na Tvoji fotku na pomníku… Vždyť i v Tvých očích teď vidím toho medvěda, panenky... Nikdy na to nezapomenu! Nepokazím to. Neboj.
Kokosový kuličky, kovbojský klobouky, medvěda, panenky, desky…
Ty desky Beatles…
A hned jak naší odjedou, tak si je pustíme na plný pecky…
(Z knihy Knedlíky už sem nikdy nepřijedou)
------------------------------------------------------------------------------------------
Milá Danielo,
snad prominete mi to důvěrné oslovení, avšak ve chvíli, kdy Vám píši tento list, nelze volit jinak.
Namítnete „vždyť se ani neznáme“. Ale věřte, ona to není tak docela pravda. Já Vás, Danielo, znám totiž důvěrně. Každé ráno na mě Vaše oči zasněně i tázavě hledí z obrázku na stěně pokoje, znám Vaše příběhy z dětství, dospělosti, z fotografií, i úsměv z filmových pásů. Znám Váš hlas z kazety telefonního záznamníku, znám Vaše básně, Vaše pocity, cítím Vaši stálou přítomnost, přestože fyzicky s námi zde nejste. Odešla jste. Snad do Toronta v Kanadě, říkáme si…
A to je právě důvod, proč Vám píši. Dádo, mám tu čest Vám oznámit, že právě vychází Vaše básnická sbírka Černé linky. Vím, že jste si přála knihu vydat, stejně tak, jako si uvědomuji, že se čtenářům představuje se značným zpožděním.
A Vy, ač v této chvíli daleko, jste stále v našich myšlenkách a srdcích. S námi.
Danielo, díky
V úctě
Jiří Pokorný
------------------------------------------------------------------------------------------
Nechci věřit
Duše chce plakat,
oči nemají slzy
a srdce ptá se
Proč přišlo to tak brzy
Nedávno kvetlo vonělo
- pak přišel mráz
jen letmý pohled
u srdce bolelo
Tak zastavte čas!
Najednou vichřice
a bílé závěje
při slabé vzpomínce
i hlas se zachvěje
Poslední setkání
svět bíle zahalen
doznívá tikání
Život je zastaven!
(1. října 1991)
------------------------------------------------------------------------------------------
Strach
Stále stejný
uslzený ráno
Pohled z okna
zbytečná naděje
hodiny odbíjí
známou neznámou
Vzpomínka zamrzí
a ne že zahřeje
Hromádka dopisů
rozházená po koberci
voda z kohoutku
teče už jen slaná
Všichni se tváří
jak nejlepší herci
Kolem mě prázdnota
není tady zvaná
Pomačkaná fotka pod polštářem
Telefon pro jistotu vypnutý
Sama sobě stávám se lhářem
Tak strašně se bojím samoty
------------------------------------------------------------------------------------------
Konec jednoho dějství
Končí představení
sedím sama uprostřed jeviště
tma se rozlévá
Dole na dně propadliště
hudba doznívá
a já ji marně hledám po hmatu
Snad není návratu
chci k ní blíž
už mě neuvidíš
balancuju na kraji pódia
chvilka rozmýšlení
co jistého mi zůstalo
Na lásku není ani pomyšlení
poslední akordy
ticho nastalo
a já padám
Padám pod hladinu štěstí
pod hladinu lásky
míjím útesy rozbitého domova
není se čeho chytit
Sedím na dně a nevnímám
nechci vnímat
jenom matně si vzpomínám
co ještě můžu ztratit
Z ničeho nic začlo světlo svítit
štípe mě do očí
vím, že nic nekončí
čeká mě další dějství
Ale jaký – není jistý!
(10. prosince 1992)
------------------------------------------------------------------------------------------
Samota
Samota je když
brouzdáš se listím
podél řeky
a ruce místo v něčích dlaních
skrýváš po kapsách
Samota je když
o Štědrý den
sedmikrásku
nemáš komu dát
Samota je když
pozoruješ jarní tání
a kra co se teď odlomila
pluje od nikoho nikam
Samota je když
jednoho dne pochopilas
že hodiny tikaj
(7. března 1994)
------------------------------------------------------------------------------------------
Zahleděná do neznáma
Kráčí po bílé louce
vlasy poseté miliony hvězdiček
na řasách lesknou se
stříbrné perly slziček
Ticho!
Je slyšet jen jemné cinkání
To když perlička slzy
dopadne na zmrzlou zem
Podívej
Kvetou sněženky
pod každým jejím krokem
nové a nové
Tak na ni zavolej -
Otoč se Jsme tu s tebou
Nic!
Jen cink cink cink
Tak už se prosím tě otoč!
(3. prosince 1990)
------------------------------------------------------------------------------------------
Rakovnický deník (2015)
