Kam kráčíš, Rakovníku...
------------------------------------------------------------------------------------------
Proč jde ten Rakovník tak do háje... Nebo se mi to jenom zdá, přeháním a je to všude stejné... Proč jde tedy všechno všude tak do háje...
Rakovníku milý. Milovaný i zatracovaný.
Vyzbrojena tužkou-blokem-foťákem zkusím zas a znova prozkoumat, zda jdeš vpřed mílovými kroky, zda stagnuješ, nebo zda dostáváš svému jménu a lezeš pěkně pozpátku.
Svatý Petr při pronesení slov „Quo vadis, Domine...“ odcházel z města pryč, do bezpečí. Já se nepřátel nelekám a jdu cestou opačnou, tedy do města. Proč bychom také měli utíkat? Je to náš Rakovník, naše město s mnoha tajemstvími, zákoutími, náměstím, památkami. Rakovník se svými osobnostmi, s historií...
Náš domov.
Nechci z domova utíkat.
I proto tohle psaní...
Chci psát o Rakovníku hezky
A co je na tom špatného? Samozřejmě, vždyť jsem rodačka, patriot každým coulem. Uznávám, v poslední době někomu moje články můžou vyznít jako rejpalství, rebelství či věčná opozice (jak už mi říkávala moje babička). Ale věřte mi. Nepíšu je ani z nudy, ani ze zapšklosti, ani vzhledem k přicházejícímu staršímu věku, ani z nesnášenlivosti, ale - koneckonců - přece se dá poznat, o co mi jde...
Chci psát o Rakovníku hezky. Vždyť jsem rodačka a patriot každým coulem. Ale růžové brýle opravdu nosit nehodlám a smířit se s věcmi nepěknými už vůbec ne.
Pořád doufám. Já doufám v účinek tohoto psaní, já doufám v zamyšlení, v kajícnost, v sypání popele na hlavu, v chycení se za nos...